Love Island: Bagatelizace hříchu a navádění k prodeji sebe sama
Málokdo by očekával, že pro mě jakožto zarytou křesťanku bude Love Island oblíbenou neřestí, jakýmsi ‚guilty pleasure‘, které sleduji od první série. Ještě donedávna mě „bavilo“ sledovat mladé lidi zmanipulované moderní propagandou postavenou na představě, že nezávazný sex je v pořádku a naše těla jen levný artikl na prodej; sledovala jsem to pro jakýsi vlastní výzkum míry rozpadu společnosti. Přišlo mi to absurdní a strašně smutné zároveň. Porovnávání vlastních hodnot s jejich destruktivním stylem života mě dokázalo každý večer spolehlivě zabavit a i letos jsem se nedočkavě těšila na první díl. Když se ale na mě z obrazovky začaly hrnout rouhačské symboly a satanistické podkresy doprovázené křiklavým neonem a sluníčkářskou atmosférou, byla jsem upřímně zhrozená. Už jen fakt, že se celá série bude točit kolem tématu hříchu a jeho oslavování, odměňování různých podvodných herních taktik a extrémně vynucovaného fyzického kontaktu mezi soutěžícími, mě konečně přesvědčil napsat o tom, co mi bylo vlastně jasné už od první série: jde o brutální propagandu vnucovanou velmi mladým lidem, kteří si své hodnoty teprve utváří. V čem tkví nebezpečí pořadu a proč je to letos o tolik horší?
Účastníci, Zora Hejdová a pomalu i tamní údržbář se promenádují na scéně s hadem okolo krku, koušou do jablek v ironickém odkazu na pád lidstva v Edenu, mají nasazená buď andělská křídla či čertí rohy a přiblble se usmívají na kameru; taková je realita moderního rouhání, výsměchu vůči víře a hodnotové tradici a, upřímně, podprahového satanismu oblečeného do žoviálního hábitu. Na stěnách vily visí všemožné neonové nápisy, jedna cedule modře křičí „Love loves sin“ (Láska miluje hřích), jiná zas růžově skanduje „In love we sin“ (V lásce hřešíme). Několik účastníků se po vile promenáduje obsypaných křížky, zářným příkladem je Jakub, který svůj velký zlatý přívěsek kříže nesundá snad ani na jeden záběr, nebo Tomáš, který má kříž přímo vytetovaný na hrudi; oba se přitom chovají jako flegmatičtí ateisté. Zprávy posílané účastníkům mnohdy obsahují alespoň jeden hashtag propagující hřích, pokušení či jiné tematické excesy a sestříhané zmanipulované záběry mladé lidi vykreslují jako laciné playboys a playgirls, kterým nedělá problém se vášnivě líbat na kamery s někým, s kým ještě nepromluvili ani slovo. Co mě zklamalo asi nejvíc, ale upřímně nijak nepřekvapilo, je fakt, že se do show přihlásil mimo jiné i rozvedený otec malé slečny. Protože jak lépe vést vlastní dceru k respektu vůči sobě samé, než tak, že jí tatínek ukáže, jak moc je lidské tělo vlastně bezcenné a levně prodejné?
Největším problémem nejsou ani účastníci sami, nýbrž produkce, která moc dobře ví, co dělá, a navzdory silné vlně kritiky hodlá ještě víc přitlačit na pilu. Nespokojené sledující a jejich nelibé komentáře vnímá jako účinnou negativní promoci, špatná reklama taky reklama, no ne? Tvůrci chápou, že společnost miluje bizár, a jestli má bizár být soft-core porno přímo v televizi, zajdou jak jen daleko to půjde. Co si ovšem uvědomují ještě víc než lidskou senzacechtivost, je věk jejich cílové skupiny. Mladé slečny se již roky snaží v obchodech nacházet co nejmenší možné kusy oblečení, prezentovat se jako prostitutky a pak bez kapky sebereflexe vinit kolemjdoucí z toho, že na ně upřeně civí. A právě tyto mladé dámy jsou primárními sledovatelkami pořadu. Produkce je násilím vede k bagatelizaci laciného chování, podporuje je v rozdávání vlastního těla (ať už na sociálních sítích či večírcích a jednorázových rande) a vnucuje jim představu, že na počtu sexuálních partnerů nezáleží, naopak pro ně platí „čím méně jsi jich měla, tím trapnější jsi“. Mladé chlapce pak pořad odrazuje od respektu vůči ženám, očkuje je myšlenkou, že se pro sex nemusí nijak extra snažit, a vnucuje jim představu, že panictví je ostudné a malý počet partnerek k smíchu.
Mnozí tvrdí, že na nějakém pořadu na Nově přece nesejde, že mladí se stejně hrnou do nezávazného sexu od útlého věku a tohle je přece pokroková doba, „sexuálně probuzená“ a „osvobozená od zastaralých hodnot“. Ovšem jsou to právě konzervativní hodnoty, na nichž společnost rostla, vzkvétala a vyvíjela se až do minulého století, kdy s vlnami feminismu začalo jít všechno prudce z kopce. Lidé si dřív důkladně hledali partnery, kterým se fyzicky darují, prověřovali si je, ženám záleželo na vlastní důstojnosti a muži se pro získání slečen museli snažit. Dnes stačí na sociální síti napsat zprávu s otazníkem, vrátí se vám zpráva s vykřičníkem a vy už vesele jedete za někým, koho pořádně ani neznáte. Pak usednete k Love Islandu a zoufale se ujišťujete o tom, že ten pocit využitého hadru, který cítíte, je vlastně emancipace a respekt vůči sobě. Tento pořad je obrovský nástroj k destabilizaci společnosti, ať už si to chceme přiznat nebo ne. V době, kdy je propagováno neřízené sexuální chování a odklon od sebekázně, důstojnosti a integrity těla, si jen málokdo najde opravdu stabilní, silný a dlouhodobý vztah. Tradiční rodina dnes z mnoha důvodů čelí obrovskému útoku a ne všichni si uvědomují, že rodina je opravdu základ stabilní společnosti. Bez této stability se můžeme rovnou rozloučit se vším, na co jsme byli tisíce let zvyklí. A proč? Kvůli honům za ziskem, svobodomyslné propagandě a rozmazávání definic, kvůli snaze být cool, vypadat „hustě“ před vrstevníky a hlavně nebýt „ten trapák, který ještě s nikým nespal“.
Dlouhodobě nejšťastnější jsou lidé ve stabilních manželstvích, s rodinou, pevným zázemím a společenstvím postaveným na hodnotách, které je nenechají dělat ze sebe šaška, rozdávat se na potkání a obírat se o veškerou důstojnost. Konzervativní hodnoty nikdy nebyly neopodstatněnými pravidly omezujícími svobodu, vždy šlo o bezpečnostní mantinely, které lidi chránily před duševní bolestí a fyzickými ztrátami. Feminismus a sexuální revoluce razantně přispěly k úpadku štěstí a brutálnímu nárůstu depresí a psychické nepohody. Vážit si sebe sama je přitom tak jednoduché. Příště, až budete sledovat Love Island či jemu podobné pořady, všimněte si, jak je s každým rokem agresivnější přítomná propaganda, vnucování hříchu a odklon od sebeúcty. A nezapomínejte, že to, co denně konzumujeme, utváří naše vnímání a pohled nejen na svět, ale i na sebe.